Na první dobrou si můžeme říct, kdo měl možnost se postavit před lidi a mluvit o nějakém tématu, dočkal se přinejlepším sevřených půlek. Zjistil jsem „časem“ (eufemismus pro „věkem“), že existuje opravdu jeden jediný způsob, jakým je možné nervozitě předejít. Opravdu ano. A rád se o to tajemství podělím.

Ptáte se jak? Nebudu vás dlouho napínat. Buďte psychopat!

Psychopatie je nemoc existující na širokém spektru. Na jedné straně vás lidé s tímto onemocněním budou držet připoutaný ve sklepě při rakouské hře na „tátu Fritzla“[1], na straně druhé jsou to jen běžní hadi v oblecích.

Očekávám, že většina mých čtenářů psychopati nejsou a nemají tedy poškozenou část mozku, jež by jim způsobovala „apatii vůči empatii“, budeme se muset podívat na jiné možnosti, jak nervozitu alespoň utlumit.

K čemu je vlastně nervozita dobrá?

Nebýt stresu, lidé by se rochnili ve svém blátivém životě jako prasátka a chrochtali by blahem. Což je mimochodem pravda - prasata, která se rochní v bahně, jsou spokojenější. Ale spokojenost není zrovna vlastnost, která by nás dostala na Měsíc. Tedy, pokud jsme na Měsíci vůbec byli, že jo? To byl pokus o konspirační vtip jak prase.

Takže tréma je užitečná, protože když už ne my sami, tak nás aspoň popostrkuje k lepším zítřkům. Nikdo neříká, že právě vaše prezentace změní svět. Ale je pravděpodobné, že se díky prezentačním dovednostem budete častěji ocitat na výsluní pozornosti. A co je vidět, to je dobré a zvyšuje to společenský status. A s tím případně i pracovní pozici, míříte-li tímto směrem. Pokud si totiž nezvyšujete společenský status prací na sobě a zlepšování svých dovedností, máte už jen málo možností, jak se šplhat nahoru. Nešťastnou volbou je kombinace agrese, neschopnosti přenechat druhému slovo, odsekávání, přerušování a variace na téma „na všechno mám názor“. Ačkoli se jedná o efektivní způsob, tak má krátké nožičky i  v korporátním světě.

Když už tedy víme, k čemu je nervozita dobrá, pojďme se podívat, jak s ní naložit.

Příprava jako Svatý grál

Příprava je všechno, ale neznamená to učit se biflováním. Prezentování není z velké části papouškováním textu. I když máte jen pár minut dlouhý příspěvek, nechytejte se do pasti memorování. Jakýkoli poryv větru vás pak může vykolejit.

Co si myslí Daniel?
„Prezentace není velkofilm. Scénáře s dialogy netřeba.“

Brilantní pianisté

Víte, jak poznáte, že brilantní hudebník udělal chybu? Pravděpodobně nijak. Pokud nejste promovaný profesor hudby a nemáte před sebou notový zápis, ničeho si nevšimnete. Zkušený hudebník dokáže navázat tam, kde přestal a pokračovat dále aniž by to bylo příliš patrné. Takhle dokážete na sto kilometrů rozeznat profíka od amatéra - tím, že to vlastně nedokážete.

Vtipy

Pokud už musíte mít v prezentaci humor, tak si jej musíte zapamatovat. Nejsme všichni komici. Takže je pro začátek dobré nevymýšlet nic vlastního a zkusit model read & repeat (varianta na copy & paste). Ten spoléhá na to, že pokud vtip už existuje, tak byl pravděpodobně úspěšný.

Teorie memů

Existuje-li už vtip, je pravděpodobné, že přežil ohlušující tlak ze strany informačního šumu. Memy jsou v mnohem podobné genům, jen to jsou informace a šíří se nejen z rodičů na jejich děti, ale umí se šířit i horizontálně, ve skupině (nápady, ideje, memplexy [2]).

Vtipy ale musí být k tématu, které obecenstvo zná. Pokud máte slangový vtip, potřebujete také slangovou audienci.

Papír a tužka

I přes veškerý pokrok v medicíně a IT, tužka a papír jsou pro náš mozek pořád lukrativní komoditou. Můžete šetřit lesy a pořídit si nějaký papírový tablet, ale počáteční investice do bloku a tužky je neměnná.

Nosné téma

Každá prezentace musí mít jednu a více nosných myšlenek. Jinak je to ztráta času. Co je kyslíkem vaší prezentace? Bez čeho se publikum neobejde? Proč vás mají vlastně chtít poslouchat a dýchat vaše slova?

Omáčka a další příběhy

V bodech si sepište na papír, co vaše nosné téma podporuje. Postavte své ideje nějaké pilíře, jinak se vám to celé sesype. Na úvod foukněte třeba příběh, který ústí k vašemu hlavnímu tématu.

Tajemství kuchaře
„Omáčka patří do vašich úst. Neházejte jí na slajdy.“

Úvod a závěr

Je to podobné jako s vtipy - musí vyjít. Na úvodní část prezentace se musíte připravit i za cenu toho, že to bude zpaměti. Jakmile chytnete úvodní slinu, tak zbytek prezentace už půjde sám. A právě proto je začátek asi nejvíc stresující část celé prezentace. Ale i tady si můžete dovolit udělat chybu. Jen prostor pro ní je prostě trochu menší - asi jako rozdíl mezi fotbalovým stadionem a pískovištěm.

A závěr musí být stejně zajímavý jako úvod. Nenechte publikum odejít s plytkým koncem. Závěr je třeba si zapamatovat. Když už nevíte kudy, tak obyčejné shrnutí toho, co jste říkali, funguje víc než dobře. Záleží na typu prezentace. Když můžete, shrňte. Tím zase zaberete trochu času.

Kamera, klapka...

Trénujte před zrcadlem a ještě se u toho natočte na mobil. Suplujte si publikum. Pokud víte, že budete mluvit na ruční mikrofon, vezměte si vařečku nebo šlohněte přítelkyni lak na vlasy. Zvykněte si, že jedna ruka držící mikrofon bude muset být v klidu, jinak nebudete slyšet. Světlou stránkou ručních mikrofonů je to, že se za ně můžete trochu „schovat“.

Co s rukama?

Tak nějak, co chcete. Vycházíme-li z pravidel neverbální komunikace, tak je zakázáno minimálně:

  • mít ruce schované v kapsách,
  • mít ruce překřížené na hrudi,
  • mít ruce za zády.

Ruce do kapes, palce ven!

Naštěstí existuje varianta s rukama v kapsách, kterou mozek posluchačů nepovažuje za gesto odtažitosti. A to jsou ruce v kapsách, kdy palce zůstávají venku.

Co se zadkem?
„Zadek musí být čelem k prezentaci.“

PowerPoint karaoke

Slajdy jsou hlavně pro lidi, co vás poslouchají. Čím více textu tam budete mít, tím vás to bude táhnout k předčítání samotnému textu a odvracet od publika.

Mikrofon & prezentér

V jedné ruce mikrofon, v druhé prezentér na překlikávání mezi jednotlivými slajdy. Tahle variace vám umožní mít obě ruce z kapes a navíc je udržuje zaměstnané.

Otázky z publika

Budou, nedá se jim vyhnout, často přicházejí uprostřed ničeho a nejde se na ně připravit na sto procent.

Pokud můžete, nechte otázky až na závěr, po prezentaci. Často se najde osoba, která ve dobré víře položí otázku, jež může rozbořit celý koncept vyprávění. To úplně nechceme. Dost často se publikum ptá na to, k čemu se stejně dostanete o pár slajdů dále.

Ať už prezentujete o novinkách ve vašem oblíbeném programovacím jazyce nebo o dodávkách vody do zemí, které s tímto problémem ještě bojují, vždycky se můžete připravit na FAQ, tedy často kladené dotazy. Většinu z nich dovedete předvídat a to nejen proto, že váš příběh vyvolává právě tyto otázky. Vy jste expert, takže dovedete dát dohromady seznam otázek, na které se může publikum ptát. A díky tomu, že tématu příliš dobře rozumíte, tak trpíte jistou slepotou typu: „Na to se přece nebudou ptát, to je zjevné.“ Nenechte se ukolébat svoji vlastní profesionalitou. I na konferenci o exkrementech tučňáků patagonských budou lidé více či méně znalí hnědého tématu.

Nehádejte se

Častá chyba ega, do které tu tam spadnu i já. Děláte prezentaci proto, že se snažíte lidi o něčem přesvědčit. A máte dobré úmysly, že právě vaše řešení je to správné. Vyrazili jste přece na cestu osvěty. Ale na rovinu. Jistě se najde situace, kdy prezentované řešení není jediným správným postupem. I kdyby teď bylo, s postupem času bude přirozeně erodovat. Trend v oblasti se posune někam jinam. Informace je podobná evoluci - neustále se vyvíjí, odpadají slepé větve, vyhrává důmyslnější. To, že teď frčí Vue.js nebo Laravel se může za rok změnit.

Takže - nehádejte se, protože v dlouhodobém horizontu stejně nemáte pravdu. Lidé si přeci přišli poslechnout pár erudovaných slov.

Co si myslí Daniel?
Osedlejte si evolučního koně eroze informací!

Nevím, tedy jsem

Kromě vznětlivosti, která se může objevit, je tu i šedá oblast zvaná nevědomost. Nikdo není expert na všechno. Takže můžete dostat otázku, na kterou nejste schopni odpovědět. I to je v pořádku. Buďte pokorní, uznejte, že nevíte, vezměte si na druhého kontakt, dejte dohromady odpověď a pak mu ji pošlete na mail nebo ještě lépe, zavolejte. Nesnažte se v tomto případě odpovídat - nejen proto, že to nevíte, ale taky proto, že je to potenciálně lepkavá pavučina, do které se snadno zamotáte… a něco vás sežere!

Družte se

Často vidím přednášející, co na závěr řeknou, že musí po prezentaci už jít pryč. Ach, ti zaneprázdnění chudáčci… Denní mzda, kterou dohromady bere publikum, co si vás přišlo poslechnout, je nejspíš vyšší než váš vlastní měsíční plat! A tito lidé chtějí slyšet vaše názory, popovídat si s vámi a vyměnit informace. Prezentování není hodina zpěvu, kam přijdete, sundáte batoh, bundu, chvíli halekáte a letíte zase domů.

Prezentace jako sport

Abyste snížili stres na úroveň, která je ve skutečnosti katalyzátorem skvělého výkonu, je třeba prezentace sportovat. Pokud máte jednu prezentaci za rok, budete i po dvaceti letech cítit stále stejnou úzkost. Je to podobné, jako když chodíte běhat jednou za měsíc. Ani po několika letech to není na to doběhnout na tramvaj natož prubnout maraton. Učení novým dovednostem, rýsování těla do plavek i dobře zvládnutá prezentace vyžadují tři ingredience - cvik, opakování a vytrvalost.

Abyste mohli mluvit na veřejnosti, nemusíte vyprodat O2 arénu. Jen vyhledávejte příležitosti mluvit. A protože člověk vyměnil posunky za řeč, takových příležitostí je mnoho. Pokud nemáte zaměstnavatele-otrokáře, nejspíš vám dovoluje účastnit se workshopů, které připravili vaši kolegové. Třeba je načase vstoupit mezi ně. Do privilegované vrstvy přednášejících, bez nutnosti vlastnit elitní klubovou kartičku, a nechat se unášet na vlnách zájmu o právě vaše téma!


[1] Podle kauzy Amstetten, kdy Josef Fritzl držel 24 let ve sklepě svého domu jednu ze svých dcer, Elisabeth Fritzlovou, se kterou zplodil dalších 7 dětí.

[2] Memplexy jsou komplexní memy, jako náboženství, politika, věda.