Píše se rok 2004. Jsem chvilku po škole. Jako každé z hnízda střední školy vyhozené ptáčátko se snažím najít svoje místo v životě. Když máte střední školu, která nesouvisí s ničím, co chcete do budoucna dělat (protože to vlastně nevíte), tak se vám ona cestička začne kroutit před očima jako nohy při snaze použít toaletu během důležité, leč nevhodně dlouhé, schůzky…

Rozhodl jsem se tedy, v dobré víře životem nepolíbeného individua, že půjdu dělat třeba ekonoma, když mám to textilní vzdělání !!!. Když se ohlédnu zpět a reviduju svoje rozhodnutí, mám chuť vyskočit z rychle jedoucího vozidla. Naštěstí je můj řidičský průkaz propadlý jak můj hrudník, takže to nehrozí.

O 14 let později

Píše se rok 2018. Sedím doma po dlouhém, ale inspirativním dni v práci. Mám potřebu lidem předat to, co umím. Před pár dny jsem měl narozeniny, bylo mi 33 a velmi uspokojivým shledávám fakt, že jsem porazil Ježíše. Méně, že chci lidem předávat to, co umím, ale ještě nejsem dost starý na to, abych si za konzultantské práce fakturoval peníze.

K tomu si asi musíte nejdříve vybudovat nějaké postavení mezi lidmi. Budováním určitě nemyslím „sbírání dovedností“, které vám potvrdí lidé na LinkedInu. Je to podobné, jako měřit svoji oblíbenost sbíráním lajků na Facebooku.

Možná se už ptáte, o čem se tady vlastně dočtete? To si asi vyžaduje nějaký tučnější titulek.

„Webování“

Na konci dne ulehám do postele s myšlenkami na nějaký kus kódu, který mě buď,

  • potěšil,
  • potrápil,
  • nevyřešil jsem, ale už musím jít spát.

Druhý den pak musím vstát o něco dříve, protože prostě nemohu dospat a těším se do práce, abych mohl o něco málo překonat svoji vlastní neznalost. Původně jsem chtěl říct nedokonalost, ale kde už nic není, ani smrt nebere…

Pokud vám nevadí trochu ironie, skepticismu, barvité popisky, méně či více zdánlivě nesouvisejících odstavců, určitě se tady zastavte, rozhlédněte se, zhluboka nadechněte a nechte na sebe dopadat hřejivé paprsky mé vášně pro IT.